Klub vojenské historie Deštné při Slezském muzeu Opava

Velký společenský dokument Tankisté, který vzniknul v Centru publicistiky a dokumentu Televizního studia Ostrava, předkládá poprvé divákům dosud zamlčované informace, pravdivá svědectví a fakta o největší vojenské akci 2. světové války na našem území - o Ostravské operaci. Tento dějinný úsek osvobozování ocelového srdce republiky je zachycen ve vzpomínkách českých dobrovolníků, kteří byli členy 1. Československé samostatné brigády v rámci 4. Ukrajinského praporu a byli právě v těch tancích, které osvobodily Ostravu.

Historie je velkou matkou manipulace. Minulý režim uměl dějinná fakta podřídit vládnoucí ideologii a z Ostravské operace učinil vítězné tažení Sovětské armády. Tvůrci dokumentu, scenárista Michal Najbrt, dramaturg Vladimír Štvrtňa a režisér Jan Novák, s napětím očekávají reakce diváků, kteří svého času přijali za svůj oficiální výklad i mýty o kladných hrdinech v sovětských uniformách a o mladém domácím odbojáři, který za cenu největší oběti zajistil ničím neohrožený vstup vojsk Rudé armády do města. Při okázalých oslavách výročí osvobození u velkolepých památníků Ostravské operace i při výuce dějepisu se jaksi pozapomnělo na ty obyčejné vojáky, mezi nimiž průlomové postupy zajišťovali především čeští dobrovolníci v tancích.

V dokumentu vystupuje řada pamětníků pocházejících především z Volyně. Do začátku války Československo nepoznali, ale jejich vztah k zemi předků, k jazyku a tradici, stejně jako touha vrátit se do svobodné vlasti byly tak silné, že nastupovali dobrovolně do výcviku s vědomím, že se stanou platnou součástí formující se samostatné brigády. Dodnes s pohnutím vzpomínají na to, jak od sovětských velitelů přebírali tanky a do paměti se jim vryla věta: "Važte si jich, vyráběly je děti." Tank se pro ně stal zbraní i bydlištěm. Vytvořili velkou rodinu, ve které panují vztahy, jaké je těžké popisovat v mírové době. Nepokrytě popisují chování rudoarmějců i jejich velitelů, vzpomínají na rabování, drsné zacházení s civilním obyvatelstvem a na druhé straně pochopitelné narůstání nenávisti k nepříteli, jehož násilnostem byli často svědky. Z prostých ale upřímných výpovědí skládají postupně obraz vojáka, jehož povahu a potřeby utvářela válka a všude přítomná blízkost smrti. Tyto autentické vzpomínky jsou výrazně jiné než interpretace, na které jsme byli donedávna zvyklí.

Boje o Ostravu byly vedeny v několika směrech, postup armád nebyl zdaleka tak hladký, jak se předpokládalo, komplikoval jej nejen odpor Němců, ale i opevnění budovaná původně pro českou obranu proti agresorovi a po Mnichovu bez boje odevzdaná nepříteli. Postup tankistů ve městě samotném směrem ke Slezské Ostravě mířil přes most, jehož likvidaci nastraženými výbušninami podle oficiální verze na poslední chvíli zamezil Miloš Sýkora. Dodnes nese most přes Ostravici jeho jméno. Skuteční účastníci popisovaných okamžiků ale tento výklad popírají a úporné boje právě o tuto lokalitu popisují úplně jinak.

Uvedení dokumentu jen o pár dní předejde den, v němž si Ostrava připomíná konec poslední války na našem území. Čeští tankisté nám v něm, možná ve správnou chvíli, připomenou několik (ne)obyčejných významů, které do sebe zahrnuje vztah k zemi a odpovědnost za její svobodu.